#
#
#
#
#

Navigace

Obsah

Historie obcí Zahrádka, Hůrky a Mostice

 

 

Zahrádka

 

Název obce původně zřejmě označoval „zahrazení, zahrazené místo“. V letopočtu první písemné zprávy se však badatelé neshodují. Podle Augusta Sedláčka je poprvé zmiňována v roce v 1183 jako johanitské zboží, ale podle Gustava Friedricha se tato zpráva vztahuje k Zahrádce u Teplé a první písemná zpráva o Zahrádce pochází až z berního rejstříku Plzeňského kraje, kde je uvedena (spolu s Hůrkami a Mosticemi) jako součást statku Podmokly. S ním pak sdílela osudy popsané podrobněji u obce Hůrky.

 

Za husitských válek bylo v Zahrádce šest statků spáleno. V roce 1546 při dělení podmokleského statku mezi Arnoštem, Konradem, Adamem a Šebestiánem Pernklo ze Šenraitu zde bylo 11 poddaných a 9 lánů pustých: Hanzl drží pět čtvrtí lánu, Šimon 1 a půl lánu a půl lánu pustiny, Adam 1 lán a 2 lány pusté, Pavel pět čtvrtí lánu a půl lánu pustiny, Vacek pět čtvrtí lánu a lán pustý, Beneš 1 lán a druhý pustý, Kuneš 1 lán, Matouš 1 a půl lánu, Valenta 1 lán a 2 lány pusté, Šípek 1 lán, k němu 3 chalupy a 2 lány pusté. Šiplů syn 1 a půl lánu.

 

Za války třicetileté bylo v Zahrádce spáleno deset statků a zůstali zde jen dva sedláci: Tomáš Špička s 54 strychy polí a Jan Fišer se 38 strychy polí. Od roku 1654 byl nově osedlým Šimon Štokl se 36 strychy polí a dále jsou uváděny pustiny: Martin Bílek 21 strychů, Adam Smitka 54 strychů, Matěj Velper 36 strychů, Adam Stingel 30 strychů, Petr Šípek 36 strychů, Stanislav Šípek 18 strychů, Ondřej Uhlíř 18 strychů, Jan Jakl 18 strychů,

Šimon Pukalovslý 18 strychů

 

Po smrti paní z Vrtba, vdovy po Janu Vikartovi z Vřesovic, která měla doživotní užívání, byly v roce 1667 statky Štoklův a Bílkův prodány plaskému klášteru a dva statky a osm pustin koupil Adam Václav Kokořovec na Nečtinech a Zahrádka tak zůstala až do konce feudalismu rozdělenou vsí. Kokořovec ještě přikoupil pustinu Malšín, na níž založil dvůr, připojil jej k Zahrádce a vytvořil tak samostatný statek při panství Nečtiny. V letech 1700-1708 pak Hroznata Kokořovec osadil v Zahrádce všechny pustiny a v době soupisu tereziánského katastru statek Zahrádka držel Ignác František Kokořovec z Kokořova. Bylo zde sedm hospodářů, z nichž dva obdělávali 5 - 15 strychů, tři 30 – 60 strychů a dva nad 60 strychů. 40 strychů z celkového množství 64.1 strychů pastvin bylo obecních. Jeden hospodář mající přes 60 strychů polí ale náležel k bělskému panství.

 

Před polovinou 19. století byla Zahrádka statkem náležejícím k alodiálnímu panství Preitenstein (Nečtiny). Sestávala z 26 domů se 103 obyvateli a náležely k ní konskribované samoty Dlouhá Louka  tvořená dvěmi staveními a vrchnostenskou myslivnu, dvůr Štikowa o dvou domech, dále hájovna Grabenschützenhaus náležející ke statku Malešín a v místě samém dvě stavení náležející k plaskému panství. Přifařena byla do Číhané ležícím na statku Krukanice, který byl součástí tepelského panství.

 

 Po zrušení patrimoniální správy a zavedení soudních okresů a okresních hejtmanství v roce 1850 se Zahrádka stala samostatnou obcí. V letech 1855-1867 náležela ke smíšenému okresu Manětín a kraji Plzeňskému, po obnovení okresních hejtmanství k soudnímu okresu Manětín a okresnímu hejtmanství Kralovice. Již v roce 1855 byla přifařena ke Všerubům. Na konci 60. let  19. století zde žilo 174 obyvatel ve 27 domech. Zahrádka byla politickou obcí i pro sousední Hůrky, byla přifařena do Číhané. V roce 1880 je v obci uváděno 154 obyvatel ve 24 domech a pošta byla v Číhané. Škola v Zahrádce byla založena a školní budova postavena v roce 1888. Po vzniku Československé republiky byla přeměněna na německou národní školu o jedné třídě, do níž chodily dále děti z Mostic a ze Spankova. Zároveň byla v roce 1921 založena česká státní menšinová škola, pro níž byla v roce 1926 na jižním okraji obce postavena nová školní budova podle projektu architekta P. Kropáčka staviteli J. Gruberem z Dolní Bělé a J. Vetenglem z Lozy. Byly k ní přiškoleny obce Hubenov, Mostice a Hůrky a její dvě třídy ve školním roce1931/1932  navštěvovalo 43 dětí.

 

Podle sčítání lidu v roce 1921 měla Zahrádka 143 obyvatel, z toho 119 německých a 24 českých a měla 26 domů. Ves měla osm selských dvorů a zbytek tvořili chalupníci.  Čp. 19 a 23 byly domy pro chudé, čp. 24 obecní kovárna, čp. 25 německá a čp. 26 česká škola. Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím, vedle toho provozovali řemeslo, byl zde tesař, zedník, truhlář, kovář, hostinec, trafika.

 

Ve 30. letech 20. století Zahrádka byla nadále samostatnou obcí se 30 českými a 111 německými obyvateli o 26 domech, pošta byla ve Všerubech, sídlo soudního okresu v Manětíně a politického okresu v Kralovicích. Na podzim roku 1938 byla Zahrádka připojena k Německu a v roce 1945 vrácena zpět do správního systému Československé republiky. Zároveň proběhla výměna obyvatel a při správní reorganizaci v roce 1949 se jako samostatná obec stala součástí okresu Plasy v kraji Plzeňském s poštou ve Všerubech. V roce 1960 byla přiřazena k okresu Plzeň – sever a následně k ní byly přičleněny Hůrky a Mostice. V Zahrádce také byla pro všechny tři vsi škola 1.- 5. ročníku, děti pak do 6. – 9. ročníku chodily do Dolní Bělé. Poštovní úřad byl ve Všerubech.

 

Se Všeruby byla Zahrádka v rámci vytváření velkých sídelních celků v 70. a 80. letech 20. století také spolu s Hůrkami a Mosticemi spojena v roce 1980. Tato v podstatě vynucené integrace trvala deset let a k 24. 11. 1990 byla opět vytvořena samostatná obec Zahrádka s částmi Hůrky a Mostice.

 

Nejvýznamnější místní památkou je kaple zasvěcená sv. Janu a Pavlu postavená roku 1782 Petrem Wagnerem. V kapli se zvonilo ráno, v poledne a večer a při zvláštních pobožnostech. Na májových pobožnostech se u kaple scházelo velké množství lidí.  Kaple je zděná na obdélném půdorysu, její stěny jsou omítnuté, natřené žlutou barvou. V hlavním průčelí je prolomen obdélný vchod v dřevěné zárubni opatřený jednokřídlými dřevěnými dveřmi. Nad nimi probíhá jednoduchá římsa a trojúhelníkový štít s prázdnou obdélnou polokruhem ukončenou nikou. Střecha je sedlová krytá taškami, na jejím hřebeni je osazena čtyřboká dřevěná zvonice krytá jehlancovou stříškou s křížem ve vrcholu. Kaple je sklenuta valeně a ve výbavě se nachází barvotiskové obrazy a porcelánové novodobé sošky.

Při silnici do Hůrek se nachází torzo pískovcového podstavce od kříže a podstavec od kříže Rösslerů, němž býval nápis: „Joh. a Barb. Rössler ze Zahrádky z č. 5“.

 

Zástavba obce byla v polovině 19. století převážně tzv. spalná a byla soustředěna kolem velké návsi nepravidelného tvaru, která je centrálním prostorem Zahrádky dodnes. U některých selských stavení jsou doposud dochovány architektonické fasádní články z 1. třetiny 20. století. Venkovské zemědělské zástavbě se vymyká budova bývalé české menšinové školy na jižním okraji vsi, při silnici do Všerub postavená v roce 1926.

 

 

 

Hůrky

Jméno obce (Hůrka, Hůrky) obecně původně znamenalo

„malá hora zvláště lesem porostlá“

 

 

Hůrky jsou poprvé v písemných pramenech zmiňovány k roku 1115 ve falsu zakládací listiny kladrubského kláštera. ze 13. století a vlastnictví Hůrek klášterem potvrdil v roce 1239 papež Řehoř IX. V roce 1252 byly Hůrky darovány plaskému klášteru, a to kladrubskýkm farářem Jindřichem a brzy poté se dostaly Hůrky spolu s nedalekými Podmokly panu Jindřichovi, který byl od roku 1269 komorníkem Plzeňského kraje. Připomíná se ještě roku 1295 se syny Jaroslavem a Jindřichem, kteří byli předky vladyků Podmokelských z Prostiboře, rodu, který držel následujících 260 let statek Podmokly, k němuž náležely Hůrky, Mostice i Zahrádka. Sezema z rodu Podmokelských seděl na Podmoklech k roku 1379 a držel k nim Hůrky, Mostice, Zahrádku, Trochovice a Úštěnovice

 

V roce 1524 Vilém Podmokelský prodal zboží podmokelské bratrům Janovi, Šebestianovi, Jindřichovi a Brikcímu Úlickým z Plešnic, kteří hned následujícího roku prodali zámek Podmokly vsi Hůrky, Zahrádku, plat v Popovicích, pustiny Trochovice a Ústěnovice Hildprantovi a Jiříkovi bratřím Pernklo ze Šenrajtu na Bezvěrově. Jiřího synové – Arnošt, Konrad, Adam a Šebestinán se v roce 1546 o majetek podělili a zámek Podmokly, vsi Hůrky, Zahrádku, pustiny Trochovice a Ústěnovice a důl Špatovo drželi společně Adam a Šebestián Pernklo ze Šenrajtu. Adam měl syny Jana, Gedeona a Šebestiana, kteří se roku 1597 o majetek dále rozdělili, takže Gedeon přijal Podmokly, Zahrádku, Hůrky a mlýn Rozvadovský. Roku 1615 pak celý statek podmokelský prodal Diviši Markvartovi z Hrádku, který jej připojil k Bělé. Ovšem pro účast v protihabsburském odboji mu byly v roce 1622 statky Bělá, Nekmíř a Podmokly zkonfiskovány a získal jej Vilém Vřesovec z Vřesovic. V roce 1646 majetek zdědil jeho syn Jan Vikart, který jej ovšem zadlužil. takže v roce 1659 jej radové české komory dali odhadnouti (dnes bychom mohli říci, že na něj uvalili nucenou správu). Panství bělské pak získal Jan Vilém Kyšperský z Vřešovis a statek podmokelský byl ponechán vdově po Janu Vikartovi - Marii Františce z Vrbna.

 

Ve vsi Hůrky bylo 14 osedlých, z nichž za třicetileté války bylo 7 spáleno a při odhadu bělského panství v roce 1659 jsou v Hůrkách zmiňováni: Barta Sochor, Ondřej Schuh, Konrad Plas, Jan Schuh, Kryštof Sochor, Jan Zastudil, Jan Lang, roku 1654 se nově usadili Šimon Sochor a Jakub Lang. Dále jsou uváděny pustiny Matěj Žižka, Václav Peč, Václav Písařík, Václav Mikoláš, dvůr pustý Anny Chlumčanské se 36 strychy a Vavřinec Hofman, který  držel mlýn pode vsí o 1 kole zvaný Zlatý.

 

V době pořizování tereziánského katastru patřily Hůrky ke statku Bělá, který držela hraběnka Klenovská z Klenového. Bylo zde celkem deset hospodářů, z nichž  jeden hospodařil na polích o rozloze 15-30 strychů, šest na polích o 30 - 60 stryších a tři měli nad 60 strychů, z toho ale 20 strachů leželo ladem. Ve vsi byli dále dva krejčí a ve fasi je ještě uveden kovář v obecní kovárně a mlynář, který měl v nájmu panský mlýn o jednom kole na nestálé vodě.

 

V roce 1757 celé bělské panství, tedy včetně vsi Hůrky, koupil plaský klášter a k plaskému panství, které po zrušení kláštera spravoval Náboženský fond a v roce 1827 je koupil Václav Lothar Klement Metternich, náležely až do konce feudalismu. V roce 1838 bylo v Hůrkách 26 domů a 199 obyvatel, byl tu mlýn a severně od obce lomy na mlýnské kameny. Ves byla přifařena do Číhané  ležící na krukanickém statku tepelského kláštera.

Po zrušení patrimoniální správy a zavedení soudních okresů a okresních hejtmanství v roce 1850 se Hůrky staly samostatnou obcí (s německým názvem Hurkau), k níž náležel Zlatý mlýn (Goldmühle), hájovna Am Grabenhäusel a dvůr Štikovka. V letech 1855-1867 náležely ke smíšenému okresu Manětín a kraji Plzeňskému, po obnovení okresních hejtmanství k soudnímu okresu Manětín a okresnímu hejtmanství Kralovice. Na konci 60. let 19. století Hůrky patřily pod politickou obec Zahrádka a žilo zde 176 obyvatel v 27 domech. V roce 1880 opět byly samostatnou obcí (ale již u ní není uváděn dvůr Štikovka) se 195 obyvateli a 31 domy a byly přifařena do Číhané a pošta byla v Dolní Bělé.

 

Škola v Hůrkách byla založena v roce 1870 a školní budova pak postavena v roce 1880. Po vzniku Československé republiky byla přeměněna na německou národní školu o jedné třídě, kterou navštěvovalo ve školním roce1931/1932  43 dětí z Hůrek a Podmokel. V roce 1925 byl v Hůrkách založen hasičský sbor.

 

Ve 30. letech 20. století Hůrky byly nadále samostatnou obcí s 16 českými a 155 německými obyvateli o 34 domech a náležely k ní Zlatý mlýn tvořený dvěma domy a myslivna Grabenhäusel o jednom domě. Pošta byla v Číhané sídlo soudního okresu v Manětíně a politického okresu v Kralovicích. Na podzim roku 1938 byly Hůrky připojeny k Německu a v roce 1945 vráceny zpět do správního systému Československé republiky. Zároveň proběhla výměna obyvatel a při správní reorganizaci v roce 1949 se jako samostatná obec staly součástí okresu Plasy v kraji Plzeňském s poštou v Číhané. V roce 1960 byly přiřazeny k okresu Plzeň – sever a následně sloučeny pod obce Zahrádka, kam v polovině 60. let 20. století chodily děti do školy v 1.- 5. ročníku a pak v 6. – 9. ročníku do Dolní Bělé. Poštovní úřad byl pro Hůrky, kde tehdy žilo 93 obyvatel, ve Všerubech.

 

K místním pamětihodnostem patří především kaple stojící na návsi, a která je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 10311/4-4907. Je to zděná rozměrnější stavba na obdélném půdorysu s polokruhovým uzávěrem. Její stěny jsou omítnuté, natřené žlutou barvou a vystupující prvky obílené. Hlavní severní průčelí je členěné dvěma širokými lisénami, mezi nimi se nachází obdélný vchod v ostění krytý dřevěnými dvoukřídlými kazetovými dveřmi a nad nimi je polokruhové zasklené okno. Boční stěny jsou členěny lisenami a v každé z nich jsou prolomena dvě obdélná polokruhově ukončená zasklená okna. Korunu zdiva ukončuje odstupňovaná, profilovaná římsa. V hlavním průčelí je odstupňovaný v základu trojúhelníkový štít, po stranách je zdobený čučkem, ve středu je kruhové okno kryté žaluziemi a nad ním prázdná polokruhově ukončená nika (býval v ní umístěna soška sv. Jane Nepomuckého), nad ní štít vrcholí trojúhelníkem. Střecha kaple je sedlová, v jižní části kopíruje tvar uzávěru, je krytá taškami. Na jejím hřebeni je osazena šestiboká oplechovaná zvonice s lucernou krytá cibulovou bání a ukončená makovicí s dvojramenným křížem.

 

Kaple byla postavena v letech 1862-1863 a byla slavnostně vysvěcena 18. 10. 1863 Adrianem Wettsteinem farářem v Číhané. Vedlejší oltář a mešní knihu do kaple věnoval tepelský klášter a obec Hůrky zakoupila kalich a dva ornáty. Hlavní oltářní obraz Matky boží byl přenesen z kostela sv. Václava v Číhané.

V roce 2002 byla kaple rekonstruována nákladem 800 000, - Kč a v jejím rámci byly osazeny nové dveře a okna, vyroben nový krov a střecha a obnovena fasáda. Zcela nově byla vyrobena i zvonice, která byla již téměř rozpadlá a byl do ní zavěšen původní zvon.

 

K dalším památkově chráněným objektům patří zajímavý soubor roubených a hrázděných statků. U čp. 1 (č. 41466/4-1249) je dochován roubený dům s hrázděným štítem, konstrukčně podobný je také objekt ve dvoře čp. 2 (č. 46527/4-1250)a dále je památkově chráněné zděné stavení čp. 3 (16945/4-1251) a brána u statku čp. 5 (10812/4-5028).

 

K drobným památkám v obci náleží torzo pískovcového podstavce od kříže na okraji obce a torzo pískovcového podstavce od kříže u polní cesty. K zajímavostem patří i hrob válečného uprchlíka nacházející se 2,3 km severovýchodně od obce, v lese nedaleko cesty vedoucí od obrázku sv. Františka k cestě do bývalé osady Dlouhá Louka a tvořený dřevěným latinským křížem ohrazeným plaňkovým plotem. Jde o hrob po jednom z uprchlíků z nucených prací, který se ukrýval na konci 2. světové války v lese a  místní občané zde tyto uprchlíky živili a šatili. V roce 1945 pak byli umístěni v lazaretu v Dolní Bělé.

 

 

 

Mostice

 

Jméno vsi je odvozeno od původního názvu Mostiště, který označoval místo, kde býval haťový most z proutí a dříví. Na původ jména se zapomínalo, když bylo místo odvodněno a ve vsi nebyl potok, přes nějž by most měl být, bylo jméno přeměněno na Mostice. Později když byla ves poněmčena jméno Mostice bylo změněno na Mosting (koncovka -ing je typická pro bavorská místní jména).

 

První písemnou zprávu o Mosticích najdeme v berním rejstříku Plzeňského kraje v roce 1379, kdy náležely (stejně jako Hůrky a Zahrádka) k Podmoklům V blíže neznámé době se staly součástí statku Vrtba, který v roce 1538 jeho majitel Jan Hostouňský prodal (zámek Vrtbu, vsi Lhotku, Mostice a Hubenov) Šebestianovi Markvartovi z Hrádku na Trpistech a Nekmíři. Ten v roce 1555 ještě přikoupil Bělou a k ní v roce 1615 připojil statek Podmokly, k němuž náležely Hůrky a Zahrádka. Všechny tři lokality se tak na nějakou dobu staly součástí bělského panství.

 

V roce 1654 bylo v Mosticích sedm sedláků: Jan Peter, Jan Vacín, Martin Zvěcina, Vikterin Linhart, Matěj Kovář, Ambrož Bláha a Havel Hlaváč a jeden pohořalý Jiřík Peter.

V roce 1659 při dělení Bělského panství se Mostice staly součástí statku Kunějovice, jejichž držiteli byli mj. Klenovští z Klenové nebo Altvaterové z Altvateru.

 

V době pořizování tereziánského katastru byly Mostice rozděleny větším dílem mezi statek Kunějovice, který tehdy drželi věřitelé hraběnky Silvie Klenovské z Klenového. Ke Kunějovicím náleželo osm mostických hospodářů s poli o rozloze 30-60 strychů, byly zde obecní lesy o rozloze 24 strychů a ve fasi je uveden kovář v obecní kovárně. K bělskému panství pak náležel jeden hospodář o 30- 60 stryších polí.

 

Toto rozdělení vsi trvalo až do konce feudalismu. V roce 1838 byly Mostice součástí alodiálního statku Kunějovice (tvořeným Kunějovicemi a Všeruby), které patřilo pražskému advokátu Josefu Theumerovi a jeho ženě Ludmile, roz. Kalinové z Jäthensteina. V Mosticích žilo 87, kteří bydleli v 15 domech, z nichž ale jeden patřil k plaskému panství. Byly přifařeny do Číhané.

 

Po zrušení patrimoniální správy a zavedení soudních okresů a okresních hejtmanství v roce 1850 se Mostice staly samostatnou obcí (s německým názvem Mosting). V letech náležely ke smíšenému okresu Touškov a kraji Plzeňskému, po obnovení okresních hejtmanství k soudnímu okresu Touškov a okresnímu hejtmanství Stříbro. Již v roce 1855 byly přifařeny ke Všerubům. Na konci 60. let  19. století zde žilo 85 obyvatel v 15 domech, stejný počet je uváděn i v roce 1880, ale již jen 14 domů a pošta byla ve Všerubech.

 

Ve 30. letech 20. století Mostice byly nadále samostatnou obcí se 6 českými a 81 německými obyvateli o 20 domech, pošta byla ve Všerubech, sídlo soudního okresu v Touškově a politického okresu ve Stříbře. Na podzim roku 1938 byly Mostice připojeny k Německu a v roce 1945 vráceny zpět do správního systému Československé republiky. Zároveň proběhla výměna obyvatel a při správní reorganizaci v roce 1949 se jako samostatná obec staly součástí okresu Plasy v kraji Plzeňském s poštou ve Všerubech. V roce 1960 byly přiřazeny k okresu Plzeň – sever a následně sloučeny pod obec Zahrádka, kam v polovině 60. let 20. století chodily děti do školy v 1.- 5. ročníku a pak v 6. – 9. ročníku do Dolní Bělé. Poštovní úřad byl pro Hůrky, kde tehdy žilo 44 obyvatel, v Číhané.

 

Nejvýznamnější památkou v Mosticích je nevelká kaple, zapsaná jako nemovitá kulturní památka pod číslem 14226/4-1440, která je již ve stabilním katastru vyznačena malá zděná (nespalná) stavba. Kaple je zděná na obdélném půdorysu, její stěny jsou omítnuté natřené okrovou barvou. V hlavním průčelí je prolomen obdélný vchod krytý jednokřídlými dřevěnými dveřmi, nad ním je v kameni letopočet 1848 a nad ním jednoduše profilovaná římsa, nad níž se zvedá barokizující štít opatřený třemi koulemi. Střecha kaple je sedlová krytá šindelem, štít je oplechovaný. Na jejím hřebeni je osazena šestiboká zvonice s lucernou, v níž je zavěšen zvon a je krytá jehlancovou stříškou ukončenou křížem. Kaple je sklenutá valenou klenbou, na podlaze jsou položeny cihly. Ve výbavě se nachází barvotiskové obrazy Panny Marie s dítětem, Panny Marie s hořícím srdcem a Krista s hořícím srdcem.

Ostatní zástavba obce byla v polovině 19. století převážně tzv. spalná. Během dalších let byly usedlosti přestavěny na zděné a fasády některých z nich si do dnešní doby uchovaly původní vzhled z počátku 20. století.

 

Na okraji a v okolí obce stojí různé kříže. Nejstarším je kamenný pískovcový kříž u polní cesty severně od Mostic. Vedle něj stojí litinový kříž na pískovcovém podstavci datovaný do roku 1864 a další stojí na západním okraji vsi. Při silnici do Všerub najdeme kříž postavený rodinou Peterů v roce 1882, ale dnes je z něho dochováno jen torzo pískovcového podstavce s nápisem: „GEWITMET // ZUR EHRE GOTTES // Michael u. Barbora // PETER // aus Mosting // 1882“ a je v něm patrný zbytek litinového kříže. Torzo dalšího kříže u silnice do Všerub bylo obnoveno v nedávné době.